|
3. 9. 2010, 14:45 
|
       
Názory
|
|
3. 9. 2010, 14:45
|
Názory
|
|
|
|
|
|
|
Komu vlastně škodí pirátství? Při diskuzích o škodlivosti internetového „pirátství“ se na straně jeho odpůrců a zastánců postupu tvrdé ruky téměř vždy objevuje morální argument – totiž že sdílení a šíření děl je vlastně krádeží cizí práce a pošlapáním soukromého majetkového práva (které je v dnešní společnosti patrně cennější než cokoliv jiného).  28. 7. 2010 Tuto tezi lze jistě zpochybnit mnoha různými způsoby, avšak podívejme se konkrétně na to, nakolik jsou hodnoty produkované umělci pod palbou pirátů ve skutečnosti. Je tomu opravdu tak, že každý kdo něco vytvoří, je dnes již automaticky odsouzen k tomu, aby, třel bídu s nouzí, sledoval porcování svého výtvoru pirátskými hyenami? Nevím, zda je někdo z čtenářů tohoto článku občasným, pravidelným, či pravověrným posluchačem ČR 3 Vltava. Pro informaci, jde o jednu z celkem osmi celoplošných veřejnoprávních stanic v českém „éteru“. Obsah jejího programu tvoří především vážná hudba, jazz, okrajové hudební žánry a dále pak četba literatury, kulturní, cestopisné a jiné publicistické pořady; zpravodajství je zahrnuto jen v omezené míře. Vltava sama o sobě na webu tvrdí, že je „celoplošnou stanicí pro posluchače, k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v nejširším slova smyslu. Jedná se o jednu z nejméně poslouchaných stanic, což ovšem v žádném případě nelze vnímat jako negativum. Jejím specifikem naopak je, že koncepce a hodnocení vysílání se nikterak nepodřizuje skutečným, či pomyslným koláčům sledovanosti. Podobně jako u dalších méně poslouchaných veřejnoprávních stanic či např. televizního kanálu ČT 2 zde maximou kvality není vyhovění a zaujmutí co největší části populace, ale naplnění určité předem stanovené vize a spokojenost onoho mála – posluchačů, kteří na rozhlas kladou specificky jiné nároky, než většina. Zjednodušeně řečeno, každý pořad je zde hodnocen nikoliv podle toho, kolik lidí si jej pustilo, ale podle toho, zda v něm menší, předem stanovená cílová skupina našla to, co očekává. Vysílání je tak oproštěno od taktu udávaného mediálním trhem, všemožných hitparád a momentální poptávky informačně-konzumní společnosti vůbec a udržuje si svou specifickou úroveň a kvalitu. Což se třeba o ČR 1 Radiožurnál nedá tak úplně říci. Ponechme stranou otázku, zda právě takový model není skutečným ideálem veřejnoprávního vysílání (přinejmenším přináší zajímavý pohled na to, čím je a čím může být distribuovaná kultura jako taková), a podívejme se blíže na momenty, které by mohly být inspirativní pro vztah „vysílač-posluchač“ a mediální trh obecně. Vážná hudba a hudební nosičeJe nasnadě, že samotnou Vltavu nelze pro porovnávání a promýšlení problematiky mediálního trhu dost dobře použít, neboť se jedná o rozhlas šířený z povahy volně a bezplatně, nadto financovaný ze státních prostředků. Avšak i vážná hudba je distribuována komerčně a to takřka výhradně tím nejtradičnějším a z jistého pohledu i nejzastaralejším způsobem – na hudebních nosičích. K myšlenkám na toto téma mne ostatně dovedl právě pořad ČR 3 Rondo, ve kterém jsou nové i znovu vydané tituly tohoto žánru každý všední den od devíti do půl desáté představovány a kriticky hodnoceny. Pro člověka, který není posluchačem vážné hudby: interpretace, hudební provedení, je v tomto žánru podstatnou součástí díla (což je dáno mimo jiné tím, že autor a interpret jsou většinou rozdílné osoby), a proto nevycházejí pouze nová skladatelská díla, ale i nová provedení děl klasických i notoricky známých, popřípadě méně známé, či zapomenuté nahrávky staré. Zajímavým pro nás budiž fakt, že toto odvětví trhu není významněji zasaženo fenoménem nelegálního kopírování a „pirátství“. Co víc, zdá se, že přes nastávající soumrak tradičního hudebního trhu utěšeně prosperuje. Nezasaženost pirátstvím je způsobena asi prostě tím, že komunita „stahovačů“ a „sdílečů“ má o tento žánr pramalý zájem (nabídka např. torrentů se omezuje na nejznámější díla a výběry typů „top 100 z klasické hudby“). K druhé tezi se mi bohužel nepodařilo dohledat relevantní potvrzující statistiku, ale míním, že na prosperitu se dá usuzovat jednoduše z toho, že nové tituly v uvedeném žánru vycházejí a nabídka roste. Dvojnásob pozoruhodné pak je, že tento pozitivní trend vykazuje právě žánr vážné hudby. Posluchačská obec je vskutku malá (i když pozitivním aspektem je zde „internacionalita“ hudby – tituly jsou přístupné a atraktivní pro zákazníky ze všech částí světa s tradicí poslechu vážné hudby). Vycházíme-li z toho, že skupiny posluchačů ČR 3 a potenciálních zájemců o CD s vážnou hudbou se víceméně překrývají, podíl Vltavy na trhu činí 0,6 % a denně ji poslouchá pouze 0,8% populace. Přednes klasiky je při tom „prací“ a posláním na plný úvazek, kterým se muzikant věnuje celý život – na rozdíl od různých zpívajících herců, celebrit a showbyznysových dobrodruhů všeho druhu, kteří jsou dnes veřejnosti pomocí marketingu vnucováni. K nahrávání vícehlasých a orchestrálních skladeb je pak zapotřebí spolupráce desítek špičkových interpretů. Jsou různé cesty Důvodů, proč se vydávání klasické hudby daří, je jistě více. Předně není její nelegální verze z již zmíněného důvodu k sehnání. Troufám si ale tvrdit, že i kdyby byla, kdyby se snad z čistého perfekcionismu podařilo docílit dostupnosti všech vydaných CD volně na internetu, na daném stavu by to nic nezměnilo. Posluchač klasiky by o nic takového patrně neměl zájem. Nejen, že o stahování ve většině případů asi nic moc neví, je spíše dobře situovaný a má jiné spotřební preference, pročež koupit jednou za měsíc CD pro něj není problém, ale nespíš by na takové jednání ani nepřistoupil. Posluchač klasiky dobře ví, co je ke vzniku jeho preferované hudby zapotřebí, cení si tvůrce i interpreta, cení si možnosti, jakou pro něj dostupnost a široká nabídka hudebních záznamů představuje. Asi ho vůbec nenapadne, že by si svůj klenot nezařadil do „knihovničky“, že by ho neměl kdykoliv fyzicky k ruce jako součást své sbírky, že by ho anonymně stáhl a bez „dohody“ s tvůrcem i interpretem „ukradl“. Srovnáme si to s extrémním příkladem většinového světa hudby jako hudebního průmyslu, rozdíly jsou nasnadě. Na jedné straně nadčasová kvalita, jedinečnost, produkt člověka pro člověka, na druhé straně de facto anonymně vytvářené představení pro masy, „umění“ schematicky pompézní, neustále a často jen jako pozadí omílané v rádiích v rádiích, hitparádách a na billboardech, za krátký čas však vyhasínající, zapomenuté a nahrazené novou módní vlnou. Co si koupíte vy? Samozřejmě je třeba podotknout, že mezi oběma extrémními příklady existuje nekonečná škála možností a případ klasické hudby je pouze jedním z mnoha modelů úspěšného vztahu posluchače a producenta hudby. Myslím však, že z uvedeného srovnání jasně plyne skutečný problém nahrávacího průmyslu. Jeho výtvory jsou v podobě CD (ne-li v podobě přímého prodeje nahrávek posluchačům vůbec) bezcenné, vnucují se všude a jsou pro všechny, sdílené a společné již z povahy marketingové strategie, která je pro tuto intenzivní avšak zoufale krátkou existenci koncipuje. Proto na nich nikomu na takříkajíc nezáleží a nikdo za ně není ochoten platit. Co na tom záleží, o jeden repeat víc, nebo míň. Bude-li chtít showbyznys svoji hudbu (a nejen hudbu) servírovat masám dále a dostávat za to zaplaceno, bude se muset buď od základu změnit a slevit ze svých nadměrných požadavků, přeorientovat se na „volné“ vysílací kanály, více profitovat z reklamy a spojení s produkty, které se stále ještě prodávají, nebo si zkrátka najít sofistikovanější způsob, jak z těchto mas vyrazit peníze. Peníze, nikoliv hudba jsou totiž tím hlavním, oč zde běží. Nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že fenomén sdílení ohrožuje umění, „něčí práci“, tvorbu nové hudby, atd. Kvalitní a ceněné umění se, jak bylo výše ukázáno, uživí samo a bude vznikat vždy – protože vždy najde pozitivní odezvu u svých posluchačů, pro které nebude jen povrchním životním pozadím a kteří pro něj tudíž budou ochotni něco udělat a část svého času nebo prostředků obětovat. Ovšem je tu ještě jedna možnost. Mocná zájmová skupina nahrávacích společností se může pokusit oddálit svůj skon tlakem na státní aparát a přimět ho k tomu aby její, tak jako tak neudržitelný obchodní model ochránil. Jak? Omezit a regulovat kanály nelegálního šíření. To že se jimi šíří i něco jiného, možná tak nezbytného jako svoboda slova, jednání a informací, to se jaksi přehlédne. Konec konců se to ve jménu jednotlivého, „vyššího“ a za „princip“ maskovaného účelu přehlédlo již mnohokrát.
Datum: 28. 7. 2010, Autor: Jakub Koláček, Přečteno: 1077x, Zobrazit článek pro tisk 
Doposud hodnotilo 27 čtenářů, celková známka je 1.07.
Komentáře k článku |
|
|
|
|
| Nejnovější zprávy | |
 |
Je EU rychlejší než boží mlýny? 2. 9. 2010 | Zahraničí |  3Když švédská Piratpartiet (pirátská strana) ve volbách do evropského parlamentu získala s výsledkem 7,3 % jedno křeslo, bylo to pro spoustu lidí velké překvapení. Po schválení Lisabonské smlouvy, dostali švédští piráti křeslo druhé, nicméně to nebylo dosud obsazeno. Možná se to však stane už brzy. Zobrazit celý článek ► |
|
|
|
|
|
|
|
 
|
Pirátské noviny jsou internetový deník třetího tisíciletí, který informuje o copyrightu a svobodné kultuře, cenzuře Internetu a
počítačovém pirátství. Pirátské noviny oslovujte E-mailem na redakce@piratskenoviny.cz Pokud chcete informaci o inzerci, pište na E-mail reklama@piratskenoviny.cz Pirátské noviny podporují Českou pirátskou stranu Provozovatel a vydavatel: Martin Brož | Sídlo vydavatele: Praha Informace o redakci Pirátských novin Pirátské noviny | ISSN 1804-5197  2010
Copyleft Pirátské noviny
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Pirátské noviny je dovoleno i bez písemného souhlasu. |
 |
